Znáte to. Zima ve městě bez sněhu nebývá zrovna fotogenická – hlavně pokud máte rádi fotografování krajiny nebo večerního města. Často jste pak závislí právě od přízně nebo nepřízně počasí. Typická zimní šedobílá plachta rozprostřena po celé obloze bez jediného kontrastu, jež vrhá na krajinu či město jen šedý stín, není to pravé.
Můj dnešní den začíná jako vždy, když mám volno. Ráno ve čtyři hodiny se vzbudím a jdu se podívat z kuchyně, jaká je obloha. Mám odtud celkem fajn výhled na kopce nedaleko a rozhoduji se, zda jít fotit nebo pokračovat ve spánku. Tentokrát vyhrálo focení.
Už delší dobu jsem uvažovala o zimním dětském focení. V zimě jinak fotím nejméně. Jako kdyby se rodiče báli, že děti venku zmrznou nebo obecně zimu nemají v oblibě, nevím. Je pravda, že v poslední době zima už není to, co bývala kdysi. U nás sněží už jen výjimečně.
Už dříve jsem se chystal na Liptovskou Maru vyfotit si jeden kostelík. Viděl jsem už několik fotek z tohoto místa. Je to tam jako krajinka velmi fotogenické. Lákalo mě však, zkusit noční fotku z tohoto místa, protože takovou jsem ještě, ve spojení s tímto kostelíkem, neviděl.
Po narození dítěte jsem si dala delší pauzu a fotila jen svou rodinu. Jednoho dne mě však oslovila kamarádka, že čeká miminko a jestli bych jí udělala alespoň pár fotek, aby měla na těhotenství vzpomínku.
Je 28. května 2016. Mám volno a venku je opravdu krásný den. V tomto období to není obvyklé, ale skoro každý večer je bouře. Samozřejmě mi to nedalo a rozhodl jsem se, že si dnes zkusím nějakou vyfotit.
Na začátku příběhu této fotky stojí procházka, na které jsem poznala maminku Pavlínu Halienkovou. Pochlubila se mi se svoji sbírkou panenek a tím, jak velmi ráda šije. Všechno to tehdy začalo panenkou v podobě Alžběty Bathory a kostýmem pro Pavlíninu dceru na karneval.
Mám rád takové dny. Je 18. listopadu 2015 a nic zvláštního se neděje. Já ale vím, že dnes půjdu fotit.
Mnohdy mě, když jsem přišel domů z focení, už napadlo, jaká je škoda, že ta obloha nebo slunce nebylo trošku jiné…
