Komorná Alžběty Bathory

Na začátku příběhu této fotky stojí procházka, na které jsem poznala maminku Pavlínu Halienkovou. Pochlubila se mi se svoji sbírkou panenek a tím, jak velmi ráda šije.

Všechno to tehdy začalo panenkou v podobě Alžběty Bathory a kostýmem
pro Pavlíninu dceru na karneval. Rozhodla jsem se ji oslovit s prosbou, jestli bych si mohla někdy kostým paní Bathory i s její dcerkou zapůjčit na focení. Samozřejmě souhlasila. Hned mi hlavou proběhlo několik nápadů. Začala jsem uvažovat i nad vhodným místem.

Jednoho dne pak přišla Pavlínka s nápadem, že ušije na další panenku
v kostýmu služky – komorné. Netrvalo dlouho a oznámila mi, že je hotový
i kostým služky pro její mladší dcerku. Tehdy jsem dostala nápad, že oslovím spolek Čachtické podzemí (starající se o katakomby). Tam jsem chtěla nafotit obě dívky v kostýmech. Po dohodě s pánem ze spolku jsem si šla obhlédnout podzemní prostory, abych věděla, co mě vlastně čeká.

Když jsme se s Pavlínkou časově sladily, a zároveň katakomby nebyly otevřené pro turisty, sbalily jsme pár rekvizit na doladění atmosféry, šaty i děti a šly fotit. Po příjezdu do podzemí jsme našly vhodné místo a udělaly pár fotek s dívkami. Avšak protože tam bylo celkem chladno, rozhodly jsme se nakonec, že zkusíme pár fotek venku.

Autorka fotografie: Iveta Surmanová

V okolí byla krásná zahrada plná syté zeleně. Právě začalo zapadat slunce – ideální čas na focení venku. Opět jsme si našly vhodné místo, dotvořily atmosféru rekvizitami a nafotily pár fotek. Když tu si najednou holčička
v kostýmu služky nechala krajíc chleba, který jsme měly jako rekvizitu
a odběhla pryč. Obě jsme utíkaly za ní. V té chvíli jsem si všimla kam odběhla, jaké krásné protisvětlo na ni svítí i jaká je při pohledu do trávy přirozená. Rychle jsem přestavila fotoaparát f2,8, Iso 100, čas 1/640, měla jsem nasazený Tamron 24-70 f2,8 a udělala jsem tři rychlé momentky. Stihla jsem jen tři, protože ona už znovu utíkala pryč, aby se mohla dál honit se svou sestrou. Snažila jsem se ostřit na obličej a oči. Jelikož holčička pobíhala
na kopci a já jsem byla kousek pod ním, nemusela jsem se moc shýbat,
měla jsem ji pěkně na úrovni očí.

Podívala jsem na výsledek ve fotoaparátu a uviděla jsem fotku, na kterou jsem se již tehdy velmi těšila … Věděla jsem, že právě tu upravím jako první hned po příchodu domů. S výsledkem jsem byla velmi spokojená.

Nakonec jsme vzaly dívky na zmrzlinu, kterou jsme jim slibovaly celou dobu během focení. Samozřejmě si ji zasloužily.

Autor: Iveta Surmanová