Mít svůj vlastní fotoateliér nebo raději volit cestu pronájmu? A nebo ještě něco jiného? Nemohu dát jednoznačnou odpověď. Jde o to, kolik máte peněz, kolik máte zkušeností a také kolik času chcete fotografování v ateliéru věnovat. A vlastně i o to, zda vůbec chcete v ateliéru fotit.
Mohu Vám ale převyprávět svůj příběh. Možná se díky němu vyvarujete chybám, které jsem udělal já sám. Jsou úsměvné, ale stály mne dost peněz i elánu 🙂
Nevím přesně kdy a proč mne napadla myšlenka mít svůj vlastní fotoateliér. Rozhodně to nebylo z toho důvodu, že by mi ťukaly na dveře desítky zákazníků a zájemců. Snad nějaké to nadšení, že budu fotit děti a slečny a svatby, a že budu krásně vydělávat …
No, však víte o čem mluvím. Je to jako když se zamilujete do nějakého objektivu a prostě ho musíte mít. Pak už s vždy najdete logické argumenty, proč si ho koupit. A časem samozřejmě i peníze.
Koupil jsem tedy první vybavení. Dva levnější záblesky se stojany a softboxy, jeden přenosný stojan na pozadí a patero pozadí z netkané textílie. Hodně strakatá, batikovaná a barevná.
Možná se nyní ptáte, proč si Pepa nekoupil třeba bílé a černé pozadí? No to je jednoduché. Víte proč? Protože jsem do této chvíle nikdy v žádném ateliéru nefotil. Ba dokonce jsem se nebyl ani v jednom podívat. Vlastně jsem ani moc nekoukal na konkurenci a její ateliérové fotky. A i kdyby, stejně jsem se chtěl vždy odlišit. Navíc si podobně strakaté pozadí kdysi koupila má sestra 🙂
Tak jsem prostě vzal to, co se mi líbilo. To se mi ale tentokrát vymstilo.
Celkem mne to vyšlo na 25 000 Kč. Pro mne to tehdy byly opravdu velké peníze. Z toho 13 000 Kč stála pozadí. (jde o událost před 15 lety, dnes bych to násobil dvěma 🙂 )
A co prostory? No v tom jsem měl jasno. Obývací pokoj. Stačí přeci odsunout gauč, stolek, křesla a pár dalších drobností vážících desítky kilogramů.
I toto se však brzy zdálo býti jako ne zcela rozumné rozhodnutí. Sice jsem si celkem slušně zaposiloval, ale příprava mého amatérského domácího fotoateliéru mne vyšla na necelou hodinu. A úklid samozřejmě to samé. Tím se mi čas na vyfocení zákazníka ve své podstatě prodloužil na trojnásobek. A brzy mne to přestalo bavit.
Proto jsem koupil inzertní noviny, každý den sledoval inzertní portály a hledal prostor vhodný pro můj ateliér. No, to víte, moc peněz jsem neměl, tak to muselo být něco levného. Ale rozumně velkého. Zjistil jsem, že obývák 4x6m byl celkem malý.
Nakonec jsem se vzhlédl v jednom podkrovním bytě. Sloužil jako malířský ateliér. Měl určité nevýhody. Tak předně to, že se tam netopilo. To mne ale v srpnu moc nepálilo. “Koupím přímotop a bude hotovo”, myslel jsem si. Jak šeredně jsem se tehdy spletl. Jeden přímotop na nezateplený podkrovní byt o ploše 70 metrů a výšce stropu 4 metry opravdu nemohl stačit. Důležité ale bylo, že to byl velký a celkem levný prostor.
Vyplatil jsem tedy 10 000 Kč odměnu realitce a podepsal smlouvu, kde jsem se zavázal platit pravidelně 2500 Kč měsíčně.
Začalo velké malování, drhnutí a také stěhování.
Že podkroví v 6. patře nebyla správná volba jsem pochopil ve chvíli, kdy mi do ateliéru přišla první těhotná paní. Zvládla to statečně, ale půl hodiny se musela rozdýchávat.
Došel jsem k závěru, že asi nebudu fotit těhotné maminky.
Nicméně nastal další problém. Dva blesky se mi zdály málo. Navíc výměna pozadí byla díky mobilnímu stojanu na pozadí velmi náročná a zdlouhavá. Rozhodl jsem se investovat další velké peníze (cca 15 000 Kč), koupil 2 blesky, nějaké deštníky, reflektor na pozadí, stojany a systém uchycení na zeď.
Vrtal jsem a vrtal. Každou chvíli to spadlo. Netkaná textilie se začala trhat. Byla špinavá a nešla vyprat. Při styku s vodou se téměř rozpustila. A zákazníci? Nebyli.
Samotného mne začalo štvát lezení do šestého patra. Bylo to daleko, nedalo se tam parkovat a kšefty nebyly.
Zlom přišel těsně před tím, než se nám narodil první syn. Rozhodl jsem se, že potřebuji kancelář. Něco, kde bych mohl v klidu pracovat a taky se prospat (kdo má malé dítě, chápe o čem mluvím 🙂 ).
Dva bloky od našeho bytu, v přízemí, 100 metrů od tramvajové zastávky, se uvolnil zajímavý prostor. Prostor, kde bych mohl mít ateliér i učebnu pro své kurzy fotografie. Měl jedinou nevýhodu. Nájem 10 000 Kč měsíčně. Měl jsem velký strach. Ale šel jsem do toho.
Poučen z předchozích zkušeností jsem koupil černý koberec, nainstaloval černé rolety do oken, znovu bílil, koupil černý nábytek a kdo ví co ještě. Stálo to hodně peněz i času.
I ateliér potřeboval upgrade. Bílé a černé pozadí, nějaké rekvizity a další nástavce na blesky. Jeden se mi rozbil, musel jsem koupit jiný. Zbývající 3 už pískaly a sýpaly a dávaly mi najevo, že i oni mohou každou chvíli skončit. Už ani nepamatuji, kolik toto všechno stálo.
Do vybavení ateliéru jsem již celkem investoval hodně přes 50 000 Kč. Těch pár zákazníků mi nepokrylo ani náklady. A k tomu jsem se uvázal platit každý měsíc 10 000 Kč nájem. Napadlo mne tedy ateliér pronajímat. Proč by nemohl sloužit ostatním fotografům?
Byl to výborný nápad a v Plzni jsem tak otevřel první ateliér k pronájmu. Období žní (před Vánoci) střídaly období sucha (v létě). Ale dařilo se. Tedy relativně.
Vše, co ateliér po zaplacení nájmu vydělal, padlo na vybavení. Jednak se ničilo a opotřebovávalo to staré a jednak bylo třeba i nové (další typy softboxů, nová a lepší pozadí – papírová a vinylová, lepší záblesky). Smutnou pravdou je, že k půjčenému se lidé chovají mnohem hůře, než ke svému vlastnímu. Zajímavá zkušenost.
Tři roky jsem ateliér pronajímal až …
Přestalo mne to bavit. Vždyť všechny ateliérové fotky jsou stejné. Je to nuda. Produkuji snímky jak na běžícím pásu a co hůř, polovina Plzně má fotky se stejnými rekvizitami (to bylo způsobeno tím, že ateliér začalo užívat velké množství fotografů). A každou chvíli jsem musel běhat ateliér otevírat a zavírat, pouštět tam fotografy a to po večerech i o víkendech. No a také samozřejmě uklízet.
Hodně práce, hodně starostí a zisk minimální. Proto jsem se rozhodl ateliér prodat a věnovat se podnikatelským záměrům s mnohem větším potenciálem.
A co z toho plyne pro Vás? No, nevím, ve své podstatě asi nic. Jen pokud chcete svůj vlastní fotoateliér, buďte připraveni na to, že to není taková legrace a koupí prvního vybavení to nekončí, nýbrž teprve začíná 🙂
A je možná i dobré přemýšlet nad tím, zda nejde jen o jedno z mnoha dalších materialistických přání. O náš rozmar. Někteří si neustále přejí nové foťáky, objektivy, auta, oblečení, bydlení a jiní, osvícenější, si poslední dobou přejí spíše zážitky a cestování, protože si uvědomují, že nechtějí být v zajetí materiálna.
Otázkou ovšem je, zda touha po zážitku není ve své podstatě naprosto stejná, jako touha po materiálnu.
Pořád jde o určitý vnitřní neklid a často nespokojenost s tím, co máme. Rádi zapomínáme vážit si toho, co máme, to bereme za samozřejmost a svou pozornost soustředíme na to, co nemáme. Před 15 lety to v případě fotoateliéru byl u mne rozhodně ukázkový případ 🙂
Mějte se krásně 🙂
Úžasná je pointa. Polední odstavec vystihuje přesně i moji životní zkušenost. Myslím, že vás budování atelieru rozhodně obohatilo nesdělitelnou zkušeností a to stojí za ty vynaložené peníze. Dá se to samozřejmě přenést i do spousty dalších absurdních tužeb človíčka chybujícího, ale přesto zkoušejícího stále nové cesty..
Zajímavá zkušenost, pravda, díky za článek 😀
Úplně stejná zkušenost, je já to těmi přímotopy +- vytopil. Ovšem ne jedním ale šesti. Dovedete si představit, jaké byly náklady na elektřinu…. Vlastní ateliér je kravina.
Tak to byla pěkná raketa 🙂 Mně stačil účet za ten jeden, co jel nonstop
Přesné. Všem přeji dobré světlo
Jak pisete.. pres zimu zne, pres leto sucho… Mame 3 kluci atelier a pravidelne se tam stridame. Investice / 3, takze to celkem jde.
Druha vec je ta, jak opet pisete, ze fotky z nej uz ma cele mesto a neni to zajimave, odlisne atp. Pak je rozhodnuti, zda vse fotit venku a jen opravdu nejnutnejsi v atelieru, v tu dobu pak nema smysl drzet atelier cely rok a radsi si ho pronajmout.
Skvely clanek… diky