Jak mi ukradli fotoaparát. Parchanti!

Je úterý a já stojím se svou manželkou na jednom přelidněném nádraží v Římě a přemýšlím, jak se co nejrychleji dostat na letiště. Za chvíli odlétáme.

Z nějakého důvodu nejede vlak, kterým jsme měli na letiště jet a tak hledáme jakoukoliv alternativu. V jedné ruce kufr, v druhé brašnu s fotoaparátem a na zádech menší batoh.

Kolem prochází nějaký Ital a ukazuje rukou na manželky bundu. Sice mu nerozumím, ale dle gesta jsem ihned pochopil.
Má ji poněkud, slušně řečeno, zadělanou.

Sakra, holub. Podezíravě zkoumám stupeň jejího znečištění. Má zadělanou nejen bundu, ale i vlasy, kufr … Houby holub. Přinejmenším orel mořský. Nebo pštros?

To ale v tuhle chvíli není podstatné. Udělám to, co v takovou chvíli udělá snad každý. Sundavám batoh, v kterém mám kapesníky a vodu, abych jí pomohl alespoň z toho nejhoršího.

Najednou nás oslovuje nějaký chlapík s mapou. Co chce? Proč se ptá zrovna nás na cestu ke koloseu?

Jak mi ukradli fotoaparátJedna strana mého já by mu nejraději pomohla, včera jsme tam byli a vím, jak se tam odtud dostat. Druhá strana mi však připomíná, že mám nyní závažnější problém na řešení.

Manželka je důležitější. Odmítám ho tedy s tím, že nerozumím. On evidentně taky ne. Takhle neodbytného člověka jsem snad ještě nepotkal.

Nakonec to však vzdal. Alespoň jsem si myslel, že to vzdal.

Začala velká čistící procedura, která zabrala nějakou tu minutu. Moc to nejde, ale do letadla nás snad pustí.

Vracím vodu do batohu (kapesníky žádné nezbyly), beru kufru a … Druhá ruka zůstává prázdná.

„Parchanti!”

V tu chvíli nám vše secvaklo.

Žádný pták, ale dobrá trefa nějakou stříkačkou. Žádný hodný Ital, který nás taktně upozornil na ušpiněnou bundu.  Žádný turista, ale člověk, který mapou dokonale clonil a kryl svého kolegu.

Co Vám v tu chvíli zbývá? Běhat za někým, když nevíte za kým, kterým směrem a navíc má několik minut náskok?

Hlásit to policii, když Vám za chvíli letí letadlo a způsobit si tím další ztrátu v podobě letenek, nákladů na ubytování a času?

Zbývá snad jen poděkovat. Že byli tak slušní. Okradli nás a celou dobu se k nám chovali mile. Taky nás mohli praštit něčím po hlavě.

Sice mne mrzel objektiv Canon 24-70mm L F=2,8 a všechny fotky z dovolené, ale co. Život jde dál.

Možná by zde bylo na místě poučení: „Dávejme si větší pozor na techniku.“

Ale nic takové Vám říkat nechci. Naopak. Než žít život v paranoie z toho, že mi někdo něco ukradne, to se raději smířím s tím, že čas od času o něco přijdu.

V konečném důsledku, když vezmu propracovanost jejich scénáře, říkám si, že i kdybych byl opatrný sebevíc, tak bych to stejně neprokoukl. Tohle totiž nevymyslíš.

A vlastně, mohu si dávat pozor jak chci, ale pokud by mne obestoupili dva namakaní chlapíci a řekli, dej sem ten fotoaparát, asi bych se s nimi také nepral.

Několik let se mi při focení naprosto pravidelně stávalo, že jsem se do něj tak zabral, že brašna s vybavením zůstávala několik desítek metrů za mnou. Je trochu paradox, že tehdy se mi nic neztratilo.

A jak jste na tom Vy? Máte podobnou zkušenost s ukradeným fotoaparátem?

Josef Cvrček
Pomáhám desítkám tisíc lidí mít větší radost ze života.
Komentáře
  1. Iggy napsal:

    Vážení,to jsme cestovali po Albánii s cestovkou a to byl adrenalin,zcizené pasy,peníze,fotoaparáty,kamery aj.V Tiraně na ambasádě nám řekli,že proč tam jezdíme?Kdo tam byl,tak bude vědět.Překrásná panenská příroda,hory,neskutečně krásné moře.Tak,proto.A ještě na závěr,kolega si udělal se synem radost,pořídili si kvalitní horská kola a někdo je nutně potřeboval,takže z toho plyne,že ani v naší kotlině se nezahálí.

  2. HJU napsal:

    V Brně na ulici mně zastavil, asi to byl cizinec a chtěl rozměnit 50,- Kč. V ruce měl časopis nebo obálku AZ. Vytáhl jsem pánskou peněženku a v kapsičce na drobné hledal drobné. Jak byla peněženka otevřená, ten chlapík dal nad peněženku ten časopis a jak byla otevřená vytáhl z papírové peníze cca 4000,- Kč. Já jsem něco asi cítil, podíval se do peněženky a zjistil, že papírové peníze jsou pryč. Zařval jsem na něho ať ty peníze vrátí, nebo ho tady zašlapu do země. Jsem trochu mohutný, on byl menší postavy a hned šáhl do kapsy vytáhl šikovně složené peníze dal mně je do ruky a utek. Měl jsem štěstí, že jsem na to přišel. Nyní když něco někdo chce, dělám hluchého a nebo mu řeknu, že ho nechci. Jak vidím víc lidí pohromadě nechodím tam.
    Ještě jedna. Na placeném parkovišti, když jsem zaparkoval, někde se vynořil ošuntělý chlapík a chtěl 10,- Kč na cigarety a že mně bude hlídat auto. Říkal, že nemá peníze a je nezaměstnaný a že je chudák. Když to bylo po druhé, ten samý chlapík, řekl jsem mu, že jsem podnikatel a že ho zaměstnám, v tu ránu měl moc výmluv, jak je nemocný, ochrnulý apod..
    Potom hned odešel. Jo je to hrozné, co si někteří troufnou.

  3. Milan napsal:

    V každém větším městě a v Itálii obzvlášt operují gangy a provozujou sofistikovanou zlodějinu jako sport . Přesně si dovedou vytipovat oběť. Léta praxe. Smutný je , že v tom jedou i zaměstnanci ostrahy nebo policajti . Mají všechno na kamerách a pořád stejný lidi. Protože je zkušenost nezdělitelná , mají stále nové a nové oběti. Dobře využívají nepozornosti a zmatenostii lidí na takových místech jako je nádraží a různý tlačenice … Dobrej pozorovatel , když se postaví na chvilku ke zdi, tak může hned sledovat týpky jak proplouvají davem a jezdí očima ze strany na stranu jako když našinec hledá houby v lese . Většinou mají kšiltovky aby jim nebylo z kamer moc vidět do obličeje. Když vidím malý holky jak čučí zaujatě do mobilu za 25 tisíc a je jim okolí ukradený, ani se nedivím lapkům. To jsou rychle a snadno získaný prostředky na živobytí.

  4. Helena napsal:

    Jeste za socializmu jsem pracovala na pokladne v jedne ceske cestovni kancelari.
    Delala jsem to uz asi rok, kdyz najednou mi chybela 500vka pri vyuctovani.
    Docela jsem to nechapala, davala jsem si hodne pozor, abych neprodelala. Ma vedouci byla tak hodna, rekla, ze se to muze nekdy stat a tu 500 jsem nemusela zaplatit ze sveho. Pocatecni stav v pokladne se prepocitaval vzdy pred zacatkem smeny a pak samozrejme na konci smeny-vyuctovani. S odstupem dalsiho tydne chybelo opet a to bylo uz 700 Kc. Tehdy to byly velke penize pri tehdejsich cenach. Do pokladny behem me sluzby neprisel nikdy nikdo jiny. Sedela jsem tam vzdy sama, oddelena od ostatnich spolupracovniku a v dobe prestavky jsem zamykala kasu. Tu druhou ztratu uz jsem samozrejme uhrazenou nedostala a musela jsem to zaplatit ze sveho. Tech 700 byla zhruba tretina mesicniho platu. Pro me to bylo docela desive a uplne nepochopitelne. Byla jsem dukladna v praci, mela jsem rada poradek. Byla jsem sama pro sebe presvedcena, preci vim co delam, preci nejsem blazen. Vsemi svymi smysly jsem se soustredila na dalsi praci. Kdyz jsem vracela penize, kontrolovala jsem si to trikrat a rekla jsem zakaznikovi kolik mu vracim a vzdy jsem si jeste rekla, ted jsem vratila a je to spravne a jeste jsem si to v myslekach znova opakovala. Netrvalo dlouho, mozna opet za dalsich deset dni jsem takhle vratila panovi a najednou citim slabost v hlave, jako kdyz ztracim vedomi, hlava mi pada nad otevrenym subletem s penezma. Vsemi silami se presvedcuju, nesmim omdlit, preci nejsem nemocna a tak jsem ten stav zvladla, ze se mi rychle vratila stabilita. Ten pan tam jeste stoji, diva se na me smutnyma ocima, pokusim se na neho tedy usmat abych udelala dojem, ze vsechno je v poradku a on mi povida: „dejte mi ty penize, jeste jste mi nevratila zpatky“. V tomhle okamziku jsem si ale byla uplne jista, ze jsem mu je dala, tak jsem na nej vystartovala a on se se mnou nehadal. Zbalil si svy saky paky a odesel z cestovky. Ani se neohlednul, ani nevyhrozoval. Mne nebylo uplne hned jasno, myslela jsem si v prvnich okamzicich, ze jsem byla tak vycerpana tim mnohadennim usilovnym soustredenim na to co delam, az uz jsem malem ztratila vedomi. Za kratko mi ale doslo, ze tohle byl ten clovek, kteremu jsem vyplacela penize nazpet dvakrat. On me hypnotizoval. Od te doby uz se to vubec nikdy nestalo, ja jsem neprodelavala a on uz tam neprisel. Kdyby byl byval odporoval a trval na tom, abych mu ty penize dala jeste jednou, tak se musela udelat pokladni uzaverka v pritomnosti dalsi osoby a videlo by se v porovnani s fakturami, jestli ty penize zpet dostal nebo ne. On by tam musel cekat. Kdybych mu je byvala nedala, tak by tam prebyvaly. Taky jsem zazila, v metru v Praze, kdy jsem stala u dveri, ze si v tlacenici tesne ke mne stoupl mladik s batohem na brise, Jen si ten batoh nejak urovnaval rukama pod batohem a hned dalsi zastavku vystoupil. Ja drzela kabelku uzavrenou na zip a jeste pridrzovala rukama, abych citila, kdyby mi ji nekdo chtel vzit. Hned jakmile ten mladik vystoupil koukam, kabelka mela otevreny zip, penezenka otevrena a prazdna, vzal si necelych 2,5 tisice, vic tam nebylo, ale doklady a vse ostatni tam nechal. A ja jsem vubec nic necitila, ze se mi v ni prehrabnul. Byl to jen kratky okamzik, kdy on mel ty ruce pod batohem. Uz me vubec nebavi cestovat po Praze. Kdyz zridka nutne musim, mam uz vsechny mozne vnitrni kapsy. Pak lovim penize z hloubek pod odevem, kdyz je treba nekde platit a v metru je lepsi sedet nekde mezi starsimi lidmi. To pak neni tak snadne pro ty zlodeje neco ukrast z kabelky. A kdyz se stanou jeste horsi veci a nebezpecny, musi se podepsat vysetr., ze o tom nebudete nikde mluvit a oni vam za par tydnu oznami, ze ukoncili vysetrovani, nemaji dukazy a ani si je z mista c. nevzali. To jsou me zkusenosti.

  5. Daniela R. napsal:

    Já osobně mám tragikomicku zkušenost,že byl vykraden Servis,kde jsem měla v opravě Mamyiu RB 68 – ještě analog. Mé dceři ukradli ze zavřeného batohu na zádech na Karlově mostě fotoaparát a vůbec to nepoznala! A známému,který jel v přeplněné tramvaji rozřízli vršek brašny a vykradi co v ní bylo.A aby toho nebylo málo,tak známému,který se vracel v noci z reportáže domů,tak přeřezali popruhy od brašny a celou brašnu s prof.výbavou odcizili.Byla to sice trochu jeho chyba,protože měl sice popruh omotaný kolem ruky,ale únavou se mu zavřely oči a bylo to.Tak pozor !

  6. Tomas B napsal:

    Já v Itálii půl roku s foťákem koupeným z ušetřenýho stýpka na jídlo.
    Celou dobu pohoda a při návratu se třema báglama a aktovkou, mně ho ukradli i s aktovkou po nástupu do vlaku v Břeclavi na nádraží. Než jsem ty bágly odtahal hned do prvního kupé a vlak se rozjel, tak bylo v uličce o aktovku míň. Psal se rok 1995.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.