o focení, jednoduše

Fotografické prohry

Jsou nepříjemné. Máme z nich strach. Přesto potkají nejednou každého fotografa. O čem mluvím? O chvílích, kdy máme chuť se vším skončit a se vším seknout.

Znám hodně lidí, kteří s focením opravdu skončili. Také jich je hodně, kteří kvůli strachu z podobné prohry přešlapují na místě a bojí se jít dál. Bojí se jít nafotit ples, svatbu či školu.

Je řada dalších, co jdou fotografovat a jsou velmi nervózní. Podvědomě si kladou dotazy: Co se stane, když se to nepovede? Co kdyby se mi rozbil fotoaparát? Co když zakopnu? Co když přijdu o data?

Dnešní článek jsem se rozhodl napsat, abyste věděli, že v tom nejste sami. Podobné prohry opravdu zažívá každý profesionální i amatérský fotograf. Povím Vám o tom, jaké prohry potkaly mě. No a také Vám prozradím, jak jsem se s nimi vyrovnal.

Fotografická prohra číslo 1

Ztratil jsem kartu. Byly na ní důležité svatební fotografie. Sice ne přímo obřad, ale portréty. I tak bylo hodně nepříjemné toto vysvětlovat nevěstě a ženichovi. Nikomu bych podobně trapnou a hloupou situaci nepřál. Kartu jsem sice o pár týdnů později našel, takže reportáž nakonec byla kompletní, ale to už na věci tolik nemění.

Fotografická prohra číslo 2

Spadl mi fotoaparát ze dvou metrů na dlaždičky. Byl na stativu, který neměl utaženou jednu nohu. Ta se složila a tak spadl celý stativ i s fotoaparátem. Měl jsem celkem štěstí, protože hořčíkové tělo i objektiv vydržely. Jen praskla jedna část krytu, který jsem nechal vyměnit za 1000 Kč. V tu chvíli jsem byl rád za Canon 5D mark II. Levnější fotoaparát by asi nepřežil. Už nikdy bych nechtěl vidět padat techniku za 100 000 Kč takto na zem.

Fotografická prohra číslo 3

Nechal jsem místo sebe fotit kamarádku. V určitém stádiu, kdy jsem měl hodně zakázek, jsem podepisoval až několik svateb na ten samý den. Fotil jiný fotograf a já fotky pak zpracovával a předával. Kamarádce ale neostřil foťák. Proto téměř všechny fotky z obřadu byly rozmazané. Nevšimla si, že má přepnuto na manuální ostření. Od té doby už pro mne nic nefotila. Vlastně od té doby už pro mne nikdo nic nefotil. Vždy jsem byl u všeho přítomen osobně. Opět bylo předávání zakázky velmi „příjemné“.

Fotografická prohra číslo 4

Přijel jsem na začátek fotografování o hodinu později. Nejspíš nějaký informační šum, ale v zákazníkových očích je to vždy chyba fotografa.

Fotografická prohra číslo 5

Domluvil jsem si dva lidi na stejnou hodinu do ateliéru. To bylo v době slevových portálů, kdy jsem byl zahlcen focením slevových poukazů a prostě jsem byl přepracovaný. Pozor na to, moc to s prací nepřehánějte, ať nedopadnete stejně jako já.

Fotografická prohra číslo 6

Přišel jsem o data na kartě. Kartu jsem neztratil, ale data jsem prostě nepřečetl a nešla zachránit. Nebyly to extra důležité fotky, ale i to hodně mrzí.

Fotografická prohra číslo 7

Třikrát mi zákazník řekl, že si od fotek představoval něco úplně jiného. Není to příjemné, ale má právo mít jiný vkus, než já.

Fotografická prohra číslo 8

Na mém prvním plese, který jsme natáčeli a fotili, jsme měli spustit projekci. Celý sál na nás asi 15 minut koukal, jak se dohadujeme, proč nejde zvuk. Moc příjemná zkušenost hned na prvním plesu. Přesto jsem se nevzdal a natáčel i fotil plesy dál.

Fotografická prohra číslo 9

Nepočítám ani těch nabídek, kdy jsem si dělal naději, které mne stály hodně času a úsilí a ten, komu jsem je psal, ani neodpověděl.

Co s tím?

Vidíte, že toho není málo. A to jsem si ještě nevzpomněl na všechno. Tyto prohry se mi přihodily převážně v prvních čtyřech letech. Byly důsledkem nezkušenosti, nervozity a trochu jiného myšlení. Zejména první prohry jsem vnímal velmi těžce. Skončit jsem chtěl několikrát. Nějakým zázrakem jsem ale vydržel.

Nyní už z proher strach nemám. Snad i proto se mi vyhýbají. Je to dáno pohledem zpět. Vím, že každá tragédie mne neskutečně poučila. Vlastně za každou prohrou následovalo o to větší vítězství.

Prohry jsou tu proto, abychom se poučili. Myslím, že nejsou náhodné. Většinou jsou spíše důsledkem našich obav. A hlavně nám pomáhají se včas zastavit a poučit, aby se příště nestalo něco mnohem tragičtějšího.

Fotografická prohra číslo 10

Ukončím to poslední velkou prohrou. V Římě mi ukradli záložní zrcadlovku. I s objektivem Canon L 24-70mm. Měli to dobře secvičené. Víte, někdo by z toho byl ještě dlouho rozladěn. Jiný by třeba s focením přestal, protože sehnat dalších 60 000 Kč na nový objektiv, karty a případně náhradní tělo by pro něj bylo nepředstavitelné.

Co jsem si z této prohry odnesl? Paradoxně radost. Radost z toho, že nám ukradli fotoaparát a nám se nic nestalo. Taky jsme mohli dostat pár ran železnou tyčí. Vzpomněl jsem si na všechny chvíle, kdy jsem zapálen do focení nechal brašnu daleko za sebou. Myslím, že to bylo drobné upozornění, aby mi někdo jiný někdy jindy neukradl hlavní fotoaparát s kartami, na kterých by byla třeba svatba.

A kdo ví, možná, kdyby nás nezdržela tahle událost, nás za rohem mohlo přejet auto.

Můžeme se vztekat, rozčilovat, zuřit. A nebo se můžeme poučit a jít dál. Být rádi, že se máte dobře. Věřím, že své prohry zvládnete a jednou se nad nimi budete usmívat. Hodně štěstí.

Josef Cvrček
Pomáhám desítkám tisíc lidí mít větší radost ze života.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.