Dokonalé fotky, které většinou nikdo nepochopí

Máte super fotku! Bylo to tak náročné! Venku minus 10, vstávali jste v 5 ráno, tvrdli jste na místě 2 hodiny, než jste to svítání vyfotili… No zkrátka životní výkon!

Fotka se Vám tak líbí, že ji dáte na facebook a přihlásíte do fotografické soutěže. A ono nic. Vaše fotka nechává diváky zcela chladnými. Co to?

Jindy vyfotíte své dítě, to nejúžasnější, nejchytřejší a nejhodnější dítě na světě, jak postavilo svůj první komín! Jste na něj právem hrdí! I na svou fotku!
A zkoušíte to znovu. Facebook, soutěž…

A zase nic! Jak je to, do háje, možné! Co se to děje?

Některé emoce jsou nepřenositelné

Já Vám povím, co se děje. Některé emoce jsou zkrátka nepřenositelné. Potíž je v tom, že hodně fotografů zapomíná, že diváci na fotky koukají jinýma očima.

Ten, kdo si prohlíží onu fotku svítání, nemá žádný vztah k místu, kde fotka vznikla. Nemusel kvůli ní překonávat sám sebe, vstávat v pět ráno a lézt
na kopec v minus deseti.

A realita je ještě tvrdší. Vaše nejúžasnější, nejchytřejší a nejhodnější dítě
na světě je pro drtivou většinu diváku jen „další dítě“. Protože to nejúžasnější, nejchytřejší a nejhodnější dítě je přece to jejich 🙂 Dává to smysl?

A co s tím?

Vlastně nic 🙂

Jen si to uvědomme a nenechme si vzít naši radost z našich fotek. Je zcela přirozené, že emoce, která v nás naše fotka vyvolává, nemusí nutně vyvolávat v někom jiném. Když si toto uvědomíme, bude se nám žít i fotit mnohem lépe.

Nejjednodušší bude názorná ukázka

Víte co? Mám tu pro Vás jednu ukázku. Podívejte se na tu fotku. Je to pro Vás naprosto dokonalá fotka? Nebo na ní najdete nějakou chybu?

Vojta Cvrček - Dokonalé fotky, které nikdo neocení.

Možná jste se trochu pousmáli, možná ne.

Pravděpodobně jste si ale řekli: „Docela fajn momentka, ale škoda, že mrkl.“ Možná jste našli i další chyby.

Pro mne to je však nejlepší fotka, kterou Vojta má. Každý den mne neskutečně nabíjí a dává mi sílu psát články jako tento!

Vojta je můj mladší syn a má vrozenou oční vadu. Ptózu víček. Bohužel, zatím neexistuje řešení. Operace nepomohla.

Tím se vysvětluje to mrknutí. On má oči takto pořád. Nejde vyfotit jinak. Bude to mít v životě trochu těžší. Pošklebky od kamarádů, lidé se za ním budou ohlížet (už se ohlíží)…

Ale co. Zas bude mít výhodu v tom, že hned pozná pravý charakter člověka, s kterým mluví. A každý si ho snadno zapamatuje. Má to i své plusy 🙂

Tahle fotka mi připomíná skvělý den, který jsme spolu prožili. Byl mu rok a půl, sotva chodil a polykal borůvky i s keříky. Sám si je statečně trhal. Vydržel dvě hodiny, aniž bychom o něm věděli! Je to foceno rychle jako momentka s půjčeným fotoaparátem. První a poslední pokus, co jsem měl.

Možná máte s těmito doplňujícími informacemi na fotku trochu jiný názor. Jenže tyhle informace fotka v exifu nenese 🙂 A na rovinu, nikdy, opravdu nikdy k ní nebudete mít tak velký citový vztah, jako já, i kdybych o ní napsal celou knihu.

A to samé platí i obráceně pro Vaše fotky Vašich dětí či třeba pejsků.

Čerpejme tedy z těchto našich fotek energii, užívejme si je naplno, a netrapme se tím, že je okolí nepochopí.

Připomíná mi to jedny velmi moudrá slova: Skutečně svobodnými se staneme
až tehdy, když nás už vůbec nebude zajímat, co si o nás myslí ostatní lidé.

Mějte se krásně a přeji plno fotek, které Vám budou dělat radost.

Josef Cvrček
Pomáhám desítkám tisíc lidí mít větší radost ze života.
Komentáře
  1. Lenka Romaňáková napsal:

    Dobrý den, někdy dokonalá fotka nic nevyjadřuje, tím chci říct, že takovéto momentky mají vyšší hodnotu.( to je můj názor). Len.

  2. anka napsal:

    I kdyby u té fotky nebyl Váš komentář, tak z ní vyzařuje momentální /šibalské/ štěstí Vašeho kloučka i teplé vlhko obličejíčku umazaného od borůvek. Takový okamžik by byl hřích nezachytit. Díky, že jste nám ho umožnil sdílet !

  3. Honza napsal:

    Ahoj Pepo.
    Máte svatou pravdu s tím, že někdy si svojí fotky úžasně považujete, a ten kdo neví tu cestu kterou jste k té fotce udělal v ní to úžasné prostě nevidí. S tím se nedá nic dělat. Ale i fotka která se líbí jen jednomu člověku (autorovi) má svoji hodnotu. Proto foťme dál mimo jiné i pro svoje potěšení. Pokud se naše fotky náhodou budou líbit i někomu jinému, tím lépe.
    Zdraví Honza

  4. Jaro Tupy napsal:

    .. a tady bych asi otočil známé rčení takto: — jeden článek je lepší než tisíc fotek — zaboří se totiž do naší „fotografické“ šedé kůry mozkové úplně jiným smyslem, než vnímáme fotku .. a donutí nás o ní přemýšlet, navzdory stereotypům ..

  5. Zdenka Fiačanová napsal:

    Dobrý deň, Pepo,
    nikdy ma nenapadlo hodnotiť fotku podľa toho, či nejaký detail do nej patrí alebo nepatrí. Vidím fotku ako celok, jej posolstvo, emóciu,ktorú zachytáva. Vojtíček je na fotke šťastný a spokojný so svojím výkonom. Fotka je krásna, dokonalá a výrečná. Máte úžasného syna a skvelú fotku.

  6. Vlasta napsal:

    Přesně Vám rozumím a je to přesně jak píšete. Stejně jako fotky i věci mají pro někoho cenu nevyčíslitelnou
    a pro někoho jsou jen běžnými a tuctovými.
    V souvislosti s Vaším příběhem jsem si vzpomněl na jeden email, který mi kdysi přišel a obsahoval situaci,
    kdy jednoho dne jistý nevidomý muž seděl na schodech před budovou s kloboukem na nohou a tabulí s nápisem:

    „Jsem slepý. Prosím, pomozte mi.“

    Později šel kolem moudrý člověk a viděl, že slepec má v klobouku jen pár drobných.
    Sehnul se, a přihodil nějaké mince, a potom, bez toho, aníž by se zeptal,
    vzal tabuli a na druhou stranu cedule něco napsal…
    Odpoledne se moudrý muž vracel stejnou cestou a viděl, že slepcův klobouk je plný mincí i bankovek.
    Slepec poznal mužův krok a zeptal se, zda to byl on, kdo mu přepsal tabuli, a co tam napsal…
    Moudrý člověk odpověděl: „Nic, co by nebyla pravda. Jen jsem dal tvým řádkům jinou podobu.“ Usmál se a odešel…
    A slepec se nikdy nedozvěděl, že na tabuli stálo:
    „Je jaro, ale já ho nemohu vidět…“
    Proto obraz čehokoli je sice na první pohled neutrální,
    ale na ten druhý může být plný emocí a kouzla, které by v něm měl každý alespoň hledat,
    než se jej rozhodne soudit.

    • Jiřina napsal:

      To jste napsal moc pěkně. Já mám snad tisíce fotek za 16 let focení. Jsem naprostý amatér, stačí mi to. Když mám špatnou náladu, fotky se snažím třídit, hrát si s nima a nálada se mi hned spraví. Je mi líto nějakou vymazat, každá fotka má pro mě nějakou cenu. Dost často je sdílím, někdy se líbí, jindy zůstanou bez reakce. Ale já z nich mám radost.

      Zdravím všechny fotografy.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.