Někdy je největší výhrou to, že nefotíte – FOTOGRAFOVA EVOLUCE

Mé fotografické začátky

Včera jsem vzpomínal na své začátky. Nesnášel jsem konkurenci. Nedokázal jsem se podívat ani na její webové stránky.  Měl jsem strach. Strach, že je lepší, než já. Má lepší ceny, hezčí fotky … Zkrátka, neměl jsem žádné sebevědomí.

Vzpomínám, jak vypadaly všechny koncerty, plesy, festivaly či výstavy. Dokonce i vycházky s přítelkyní, kdy jsme náhodou potkali nějakou svatbu s fotografem. Vše mělo stejný scénář. Místo toho, abych si vychutnával děj, jsem po očku neustále sledoval kameramany a fotografy, kteří dokumentovali onu událost. Upřímně. Strašně jsem jim záviděl. Místo nich jsem si tam představoval sebe.

Chtěl jsem fotit všechno a byl jsem pro to ochoten udělat téměř cokoliv. Pracovat zadarmo nebo za minimální plat. Byl jsem ochoten tomu věnovat všechen svůj čas a dělat i s lidmi, kteří mi nebyli sympatičtí.

O pár let později, když už jsem měl zakázek hodně (vlastně více než bylo zdrávo), se mou fotografickou myslí proháněly zcela jiné úvahy:

„Kdy už budu moc jít domů? Raději bych si hrál s dětmi, než tady čekal na první tanec novomanželů. Už je to letos dvacátá svatba, patnáctý ples … Chovají se ke mně jak ke sluhovi.“

Měl jsem přesně to, co jsem chtěl ve svých začátcích. Fotil jsem všechno. Zabralo mi to všechen můj čas a za své zakázky jsem dostával mizerné peníze. A co hůř, dělal jsem s lidmi, kteří mi byli nesympatičtí. Stavěl jsem se do role služebníka.

Byly to právě děti, resp. narození druhého syna, které mne posunuly do zcela nové etapy mého fotografického vývoje. Když držíte týden staré miminko a vedle Vás běhá rok a půl starý kluk, který už skoro mluví, uvědomíte si, jak málo jste se tomu staršímu věnovali a o co vše jste přišli. Můžete toho litovat, můžete to přehlížet nebo se ospravedlňovat, ale už to nevrátíte. Nemůžete vrátit čas. Ani minutu.

Můžete ale změnit to, co bude. Mé rozhodnutí bylo jasné. Ve stavu totálního vyčerpání a naprosté beznaděje jsem se naučil říkat kouzelné slůvko. „NE“. Uvědomil jsem si totiž hodnotu svého času.

Měl jsem už dávno nastudovanou spoustu knih o tom, jak být úspěšný, jak správně hospodařit se svým časem, jak mít své priority atp. Popravdě, bylo mi to k ničemu. Až vlastní zkušenost, aha moment po narození druhého syna, mne ze dne na den, z minuty na minutu posunula do zcela jiné dimenze.

Začal jsem odmítat většinu zakázek a fotil jsem jen to, co mi přišlo finančně i obsahově zajímavé.

Dnes, o deset let později, již vidím vše jinak. Když někde vidím fotografa nebo kameramana, je mi ho tak trochu líto. Zatímco já se bavím nebo si hraju s dětmi, on musí pracovat. Když se u toho upřímně usmívá a baví ho to, pak je vše v pořádku. Zatím.

Hodně z nich se ale mračí a je na první pohled jasné, že jsou duchem někde jinde. Možná se svou přítelkyní nebo dětmi.  Vím, jak se cítí. I já tohle období měl …

Fotím už opět jen pro radost. Všude kolem nás je spousta příležitostí a možností, jak vydělávat mnohem více peněz za mnohem méně času. Vlastně jsem už došel do stádia, že můj čas není na prodej. Rozhoduji se zcela nahodile, dle intuice. Získal jsem svobodu. Už nemusím fotit. Už se nemusím stavět do role služebníka.

Naopak. K perfektnímu výsledku je nutné, aby fotograf byl v partnerské roli. Hodně lidem se to špatně chápe. Když zaplatí 15 tisíc Kč, očekávají, že jim fotograf bude dobře sloužit. Musí přeci udělat to, co jim na očích vidí. I v sobotu, i v neděli. Kdepak. Naučil jsem se totiž říkat „Ne“. Jde to mnohem snáz, když už nejste na focení finančně závislí a znáte hodnotu svého času. Svou hodnotu.

Mějte se prosím na pozoru, pokud máte chuť získat všechny zakázky, které se kolem Vás namanou. I já tyhle choutky měl.

Někdy je totiž největší výhra to, že zakázku, o kterou mají jiní fotografové velký zájem, nezískáte.  

Tak nebuďte smutní, že to tentokrát nevyšlo. Získali jste tím čas. Čas pro sebe, čas pro svou rodinu, čas pro své zájmy. Žijeme jen jednou a čas, tak ten nevrátíte zpět …