Porovnáváte své fotky s ostatními? Chyba!

Porovnáváte své fotografie s ostatními fotografy? Pozor na to!

Není totiž srovnávání jako srovnávání. Existují 2 různé přístupy a je mezi nimi poměrně tenká linie, která se špatně rozpoznává.

První přístup příliš neškodí. Je to sledování cizích fotek a inspirování se v nich. Zažíváme
u něj takový hřejivý pocit: “To je krásná fotka. S jejím autorem bych se chtěl opravdu upřímně setkat a popovídat si s ním o tom, jak ji fotil.”

Druhý přístup je však mnohem horší. Při něm pociťujeme spíš lehkou závist a lítost. Také chceme mít tak pěkné fotky a mrzí nás, že je nemáme. Často se tento přístup projevuje
i ve své opačné rovině. Koukáme na fotky někoho jiného a říkáme si, že ty naše jsou lepší.

Problém je mimochodem i v tom, že většina fotografů volí tento druhý přístup, aniž si to uvědomuje. 

Pokud si tedy nyní myslíte, že se Vás to netýká, že Vy máte vždy ten první, buďte
ve střehu. Otázkou totiž je, zda si to myslí i Vaše podvědomí 🙂 A jednu jedinou osobu
v životě neoklamete. Sami sebe.

A v čem je tedy srovnávání fotografií nebezpečné?

Neměli bychom se porovnávat s ostatními, ale sami se sebou. Už jen čistě ze sobeckého důvodu. Není pro nás přeci důležité, jak se vyvíjí ostatní fotografové, ale jak se vyvíjíme my.

Je skoro jedno, zda Franta má hezčí či horší fotky jak já. Důležité je, zda já mám hezčí fotky než jsem měl před rokem. To je totiž jediný ukazatel mého rozvoje.

Franta už může fotit dvacet let nebo obráceně teprve pár měsíců. Může fotit naplno osm hodin denně nebo příležitostně jednou za měsíc. Je naprosto přirozené, že pak jeho fotky budou lepší či horší než ty naše. A samotný fakt, že jsou lepší nebo horší, nám vlastně neříká vůbec nic.

Tahle věc je tak důležitá, že ji ještě jednou zopakuji: Jen srovnáváním svých vlastních fotek zjistíme, zda se posouváme vpřed a jak moc.

Paradox fotografických soutěží

Tento paradox jsem si uvědomil v minulém týdnu, když jsem jako člen odborné poroty měl ohodnotit fotky jedné regionální fotografické soutěže. Proč?

Copak já vím, jak mimořádný výkon ten či onen fotograf podal, abych ho mohl ohodnotit? Aby mi bylo lépe rozumět, podíváme se na chvíli do jedné školy.

Představte si žáka, kterému moc nejde matika. Běžně nosí pětky, sem tam čtyřku. Pak ale zamaká, týden se učí v kuse a v testu podá velký výkon. Dostane trojku.

Na druhou stranu jiný žák, který je v matice excelentní, se na písemku vykašle. Jde hrát hry na počítači a podá jeden ze svých nejhorších výkonů. Dostane také trojku.

Je to opravdu spravedlivé a motivační srovnávat tyto dva žáky mezi sebou? A pokud, nezaslouží si snad v tuto chvíli ten propadající větší uznání? Známky jsou ale stejné …

Pokud bych pořádal fotografickou soutěž, tak by měla jen jednoho jediného účastníka.
Ano, všechny fotky by byly jen od jednoho fotografa! 

A pak ať se porota vyřádí! Ať vybere tu nejlepší!

A pokud vyhraje jedna z těch, co byly nafoceny v nedávném období, pak může být fotograf se sebou opravdu spokojený. Pak se jedná o opravdové a cenné vítězství!